Walhalla čeká..... - Walhalla čeká.....

Všude je tma, jen pár pochodní se míhá tmou jako velké padající hvězdy. Jdu tiše, naslouchám všem okolním zvukům a snažím se zjistit, kde se skrývá nebezpečí. Vím, že všude kolem mne mohou být nepřátelé.
Před několika hodinami, když slunce zacházelo, svedli jsme vítěznou bitvu s osadníky jakéhosi města na břehu velké řeky. Domy byly plné zlata a nádherných látek, ve sklepích byly sudy dobrého vína i medoviny a po ulicích před námi zděšeně utíkaly krásné ženy. Náš jarl se radoval, že získal nové otroky pro svou farmu na severu a že se jeho žena snad i spřátelí s některou z jeho nových otrokyň. Určitě bude ráda i za jemné látky a barvenou vlnu k vyšívání. Kdosi z nás vyvedl z jedné hořící stáje i pár velkých vraných koní…
Ale někteří z obyvatel, kteří zbaběle utekli z města těsně před začátkem bitvy, se teď skrývali v okolních houštinách a znepříjemňovali nám nakládání té bohaté kořisti na naše drakkary svými šípy, kamením a oštěpy. Proto se několik z nás vydalo za nimi do lesa.
Kolem je ticho, jen pár větviček šustí pod mými kroky. Zabili jsme už na deset lučištníků, někteří se před námi krčili v křoví a doufali, že je přehlédneme. Jiní se na nás vrhali s nožem v rukou. Po hodině prohledávání lesa jsme se tedy vraceli zpět k městu. Už z dáli bylo vidět, jak naši nakládají všechny ty krásné věci a já se už těšil, až zas budeme na moři.
Náhle se ale nade mnou ozvalo krátké, ale hlasité zapraskání větví. Otočil jsem se, ale než jsem vůbec vzhlédl, cosi zasvištělo vzduchem a mně se po těle rozlil podivný pocit. S údivem jsem v tom pocitu rozpoznal ostrou bolest a když se mi podlamovala kolena, uviděl jsem na vrcholu vysoké jedle malého kluka s lukem a dvěma šípy v rukou. Zřejmě měl ty šípy ještě před chvílí tři. Ten jeden, který mu chyběl, teď vězel mezi mými žebry. V kleče na kolenou jsem se pokusil zbavit se ho, ale vzápětí mi zajiskřilo před očima a hlava se mi zatočila.
Když jiskérky zmizely, ležel jsem na zádech a nade mnou jasně zářil dorůstající měsíc. Rána bolela, cítil jsem, jak z ní vytékají pramínky krve a stékají mi po břiše a bocích na zem. Tak na drakkar a domů se už asi nedostanu, prolétlo mi hlavou. Ale pak jsem si vzpomněl na naši oblíbenou píseň, kterou jsme zpívali u stolů i ohňů, někdy i čtyřikrát za večer: Walhalla čeká, Walhalla čeká…
Hlavou mi zněla její melodie a čím dál tím více se do ní mísil dusot koňských kopyt. Pustil jsem z očí měsíc a pokusil jsem se rozhlédnout kolem, jak jen to šlo. Uviděl jsem velkého bílého koně – ladně klusal s volnou otěží podél lesa - a na něm překrásnou jezdkyni. Měla dlouhé, snad rudé šaty, volně pohozené po zádi koně a odkrývající krásné nohy téměř do půli lýtek. Bronzové vlasy jí v dlouhých prstýncích volně spadaly po zádech.
Kůň se těsně u mne zastavil, sklonil hlavu a dotkl se mne sametovými nozdrami. Tak sametová musí být i jeho jezdkyně, napadlo mne. Bělouš zvedl hlavu a ohlédl se směrem k severu. Dívka ke mně natáhla ruku a zprvu tiše, ale krásně a jasně začala zpívat. Její hlas byl milý, jemný a nejspíš i kouzelný, protože moje rána pojednou přestala bolet, zmizela tíha a já najednou zjistil, že mohu vstát. Chytil jsem se jezdkyně za nabídnutou ruku a rázem jsem seděl za jejími zády. Objal jsem ji rukou kolem pasu a kůň se snad na místě otočil. Pohodil hlavou a na lehkou pobídku nacválal vysokým, pohodlným cvalem k severu…